„Chci všem ukázat, že i vozíčkář může žít normální život.“ Devatenáctiletý Vadym utekl z Ukrajiny před válkou. Teď ukazuje, jak žít naplno i s postižením

Vadyma Tymoshenka baví to, co v jeho věku hodně kluků, má rád počítače, hudbu, motorky. Jenže to má háček, na rozdíl od ostatních musí kvůli svému postižení neustále někomu dokazovat, že i on má nárok zažívat to, co vrstevníci, a zkrátka žít normální život. „Všichni mi říkali: jsi vozíčkář, ty nezvládneš nic, tak jim chci dokázat, že to je jinak,“ říká mladík s odhodlaným výrazem ve tváři. 

Na pohovce v jednom z bytů na jičínském sídlišti sedí Vadym ve sportovním tílku, které odhaluje vyrýsované bicepsy, na tváři široký úsměv, v ruce mobil, opodál posilovací stroj. Nápis na tričku „just chill“ jako by vystihoval jeho vnitřní nastavení, navzdory svému postižení zůstává klidný a zároveň odhodlaný. Odhodlaný vydobýt si své místo v životě navzdory všem nepříznivým okolnostem.

„Chtěl bych udělat kariéru, mít rodinu, dítě, manželku. Prostě jako všichni ostatní, mít normální život,“ popisuje Vadym skvělou češtinou své plány. Zatímco běžný člověk to považuje často za samozřejmost, Vadym za svým cílem musí jít s obrovským úsilím. 

Svému snu se zase o krok přiblížil, když udělal přijímačky na internátní střední školu Olgy Havlové v Janských Lázních. K tříletému studiu tam nastoupil v září. „Získám větší samostatnost, a hlavně bych chtěl mít diplom, abych pak mohl konečně naplno pracovat,“ říká natěšeně. 

Pořád dál

Na počátku jeho života mu ale moc šancí na běžný život nedávali. Po těžkém porodu mu na Ukrajině, kde s rodinou žil, byla diagnostikována mozková obrna. „Tehdy nám říkali, že buď nebude chodit a bude mluvit, nebo obráceně,“ vzpomíná na těžké chvíle jeho matka Natalia Tymoshenko. „Ale on byl už od mala strašně pozitivní a držel se neuvěřitelně života,“ říká. 

Pohybovat se mohl jen na vozíku, do školy ale nesměl, na Ukrajině tehdy žádná inkluze nebyla. A tak zůstával doma s mámou. „Brečel, chtěl být s dětmi,“ popisuje paní Tymoshenko. V jedenácti letech nastal důležitý zlom, kdy díky operaci nohou získal šanci na to zkusit chodit.

„Nemohla jsem ho nechat chvíli samotného, někdy spadl, několikrát si rozbil hlavu. Ale zkoušel to pořád dál,“ líčí matka a Vadym se při té vzpomínce pochichtává. Dnes se zvládá po bytě pohybovat sám s chodítkem, venku ale potřebuje stále vozík. „Prostě se pořád snaží, potřebuje mít neustále cíl, kam se posunout. A i když to třeba nejde, tak toho nenechá,“ dodává matka.

Zlomový byl pro Vadyma okamžik, kdy konečně mohl v sedmé třídě nastoupit do školy. „Vůbec si s tím nevěděli rady, Vadym tam byl první dítě s postižením, asistentku jsem mu musela dělat já,“ vzpomíná matka. „Děti ho tam ze začátku vůbec nebraly, pořád musel dokazovat, že i on má právo se učit. Ale pak se to zlepšilo, a děti se nakonec skamarádily.“ S některými si píše dodnes. Už tehdy zajímaly Vadyma počítače, a tak ještě na Ukrajině začal dělat online počítačový kurz, který by měl v příštím roce dokončit.  

Útěk před válkou

Do života rodiny, jako ostatně i celého národa, ale zásadním způsobem zasáhla v únoru 2022 válka, kterou Rusko na Ukrajině rozpoutalo. Tymoshenkovi žili v malé obci u hranic s Běloruskem, otec rodiny pracoval v Česku, a paní Tymoshenková se tak v těžké situaci ocitla se syny sama. 

„Nad vesnicí pořád létaly bomby a rakety, neměli jsme se kde schovávat. Vadyma jsem nosila na zádech do sklepa, kam bylo možné lézt jenom po žebříku,“ popisuje situaci, ve které se rodina ocitla. „Po týdnu už jsme byli strašně vyčerpaní, a když jsem jednou vynesla Vadyma ven, tak řekl, že tam dolů už prostě nejde, ať ho klidně zabijí,“ vzpomíná se slzami v očích na okamžik, kdy se rozhodla utéci pryč. Mladšímu synovi Dmytrovi bylo jedenáct, Vadymovi šestnáct let.

Na počátku března 2022 se přes Lvov vydali vlakem do Česka. Zpočátku tu žili na ubytovně, pak se ale manželé rozvedli a paní Tymoshenková zůstala na syny znovu sama. „Neměli jsme s sebou skoro nic, neuměli jsme česky,“ líčí těžké začátky. Aby zvládla utáhnout domácnost, začala kromě práce v Mladé Boleslavi chodit ještě na brigády.

„Kolikrát nastaly situace, že jsem si myslela, že se zblázním: když mi volali kluci, že se něco stalo, a já nemohla z Boleslavi přijet,“ vzpomíná na náročné chvíle. Dnes už sice pracuje synům blíž v Jičíně, ale stále musí chodit na brigády. „Dnes ráno jsem myslela, že nevstanu,“ říká unaveně.

Děti se tak musely naučit postarat samy o sebe, jak jen to jde. Vadym začal chodit do organizace Apropo, která pomáhá lidem s postižením. Každý den ho tam vozí bratr. „Rád bych jezdil sám, ale v Jičíně je spousta bariér a s obyčejným vozíkem to nezvládnu,“ říká.

Vítr ve vlasech

Přes všechny překážky ale zůstal Vadym aktivní, chodil na kurzy češtiny a s bratrem začali z dílů odhozených na sběrném dvoře stavět počítače. Dodnes dominují jejich pokoji rozebrané počítače a speciální nářadí.

„Brácha sháněl díly a dával je dohromady, já pak všechno nainstaloval a prodali jsme to. Pak jsme na Aukru kupovali další díly,“ popisuje Vadym. Zároveň se učí vytvářet webové stránky. „Baví mě programátorství, žiju stránkama, už jsem jich udělal asi 1900,“ říká. 

Dalším koníčkem je box. „Rád se peru s klukama,“ říká šibalsky. „Když jsem ale někomu zmínil, že budu chodit na box, tak mi říkali: vždyť jsi vozíčkář, to nejde, vždyť tě zabijou.“ Ale odradit se nenechal. „Já jsem na vozíku a protivník na židli a boxujeme,“ popisuje s úsměvem klání se zdravými protivníky. I tahle zkušenost je pro něj hnacím motorem. „Chci dokázat, že vozíčkáři mohou víc, než si lidé myslí,“ opakuje svoji klíčovou tezi a líčí další sen: „Chtěl bych si sednout na motorku a jet do světa, třeba do Ameriky, nebo do Polska. Chtěl bych prostě cítit ten vítr ve vlasech.“

Ostatní lidé s postižením vidí ve Vadymovi často vzor. „Je inspirací pro ty, kteří už motivaci ztrácí,“ říká sociální pracovník Apropa Jiří Machula. „Když klienti vidí, jak si život plánuje, jak si hledá koníčky, je to pro ně oživení. Tím, že jde na školu, ukazuje, že i vzdělání je důležité.“

Podle Machuly hodně Vadyma ovlivnilo prostředí, ve kterém vyrůstal. „Je vidět, že byl od mala zvyklý na život, který se s ním nemazlil, je houževnatý a zocelený. Hodně věcí, které by už pro někoho byly za hranou, že to nezvládnou, tak on do toho jde,“ popisuje Vadymův přístup k životu. „Je hodně samostatný, zbytečně si neříká o pomoc, chce všechno zkoušet sám. Někdy mu musím připomínat, aby si o pomoc řekl.“ 

Teď Vadyma čeká další velká změna, od září bude poprvé žít bez rodiny na zmíněné internátní škole. Po zkušebním týdnu byl ale nadšený. „Nevíme, co bude zítra, a já věřím, že díky tomu bude připravený, neztratí se a bude si umět poradit,“ doufá matka.

Jako vrtulník

Na rodnou Ukrajinu vzpomíná Vadym s rozpaky, má tam kamarády i část rodiny, ale vracet by se tam nechtěl. 

„Chtěl bych se podívat, jak to tam teď vypadá, navštívit kamarády, ale pak bych jel zase zpátky,“ říká. „Nechci o Ukrajině říkat nic špatného, narodil jsem se tam, ale tady je to pro vozíčkáře lepší, hezky se tu ke mně chovají. Třeba v obchodě mě prodavačka pozdraví, a ještě mi popřeje hezký den.“

Podobně to vnímá i matka. „Asi bych radši zůstala tady, děti tu mají kamarády, jsou tu už zapojené do života,“ vysvětluje. „Cestou sem a na vybudování nového života jsme ztratili hodně sil, adaptace byla těžká, neumím si představit, že bych to zahodila.“

To je paradoxně také důvod, proč nežádá o sociální dávky. „Bojím se, že až válka skončí, tak první budou zpět na Ukrajinu posílat ty, co berou dávky,“ líčí své obavy. „Tak radši chodím na brigády a snažím se sama, co to jde.“

Vadym vyprávění mámy zaujatě poslouchá, dobře si uvědomuje, jak obětavá je, a s humorem sobě vlastním její nasazení lakonicky shrnuje. „Máma je jak vrtulník, nedá se zastavit,“ říká s úsměvem a s vědomím, že právě od ní nejspíš získal onu nezdolnost a odhodlání popasovat se s životem, ať už přináší cokoliv. 

Eliška Hradilková Bártová

JINÝ POHLED

V loňském roce žilo v Česku zhruba 574 400 státních příslušníků Ukrajiny. Přesný počet lidí s postižením, kteří uprchli před válkou, ale stát neeviduje. K dispozici je dílčí údaj o počtu žadatelů o humanitární příspěvek, těch bylo v letos květnu 10 485. Příspěvek mohou čerpat uprchlíci s dočasnou ochranou, kteří nemají dostatečné prostředky k zajištění základních životních potřeb. Uprchlíci s postižením ale nemají například možnost získat průkaz pro osoby s postižením, který umožňuje řadu slev.