Lze s postižením prožívat lásku? Alena a Honza dokazují, že zdravotní omezení partnerství nebrání

Hluboké citové pouto může navázat každý. A ani zdravotní postižení není žádnou překážkou pro plnohodnotné prožívání lásky. V organizaci Apropo Jičín minimálně jeden takový pár mají. Alena s Janem se znají už dvanáct let a po celou dobu jsou spolu ve vztahu. A stále jsou šťastní.

Když jsem přijela do Jičína, abych se seznámila s Alenou, Honzou a jejich matkami, hned od prvních okamžiků jsem si všimla, že mladý pár má oči jen pro sebe. Vždy, když se jejich pohledy setkaly, široce se na sebe usmáli a z očí jim vyzařovala radost. Radost z toho, že jsou zase spolu, že se můžou držet za ruce, něco si špitat a smát se. „Oni se spolu smějí v podstatě pořád,“ říká Honzova maminka Renata a druhá maminka Alena přikyvuje. „Alča je takový smíšek.“

Oba mladí se seznámili ve stacionáři v Mladé Boleslavi. Spojila je láska ke kávě a vzájemné porozumění. Alena vzpomíná, že se v ten moment cítila tak dobře jako nikdy předtím. Honza to měl podobně, a proto svou novou známost brzy představil mamince. „Přijela jsem ho navštívit, on přivezl Alču do chodbičky a nadšeně řekl: To je Alča,“ vzpomíná paní Renata. Oba se pak setkávali v Jičíně v organizaci Apropo.

Honza s Alenou si dokázali svůj vztah vybudovat a prosadit s pomocí rodin i navzdory zdravotnímu omezení. Alena se narodila předčasně v 26. týdnu těhotenství. Má dětskou mozkovou obrnu a kvadruplegii, která postihuje všechny čtyři končetiny, takže je Alena na vozíku. Honza má také dětskou mozkovou obrnu, ale od tří let chodí. Následkem krvácení do mozku po porodu má i mentální retardaci. Honzova řeč je těžko srozumitelná, specificky mluví i Alena. Stejně si ale perfektně rozumí. „Ostatní ani nemusí tušit, o čem se baví, ale oni dva to vědí přesně,“ shodují se obě matky. Někdy dokonce jeden překládá to, co říká ten druhý.

Dnes je to od jejich seznámení už dvanáct let a od té doby jsou spolu. Chodí do oblíbené kavárny na náměstí, na procházky, jezdí na různé výlety a puťáky. A když nejsou spolu, tak si volají a u toho popíjí kafe. Na další takový telefonát se domluvili i během našeho setkání.

„Doplňují se a zároveň se spolu posouvají,“ říká maminka Renata. „Časem se třeba naučili postavit se víc za svůj zájem, vykomunikovat to spolu a trochu se prosadit,“ doplňuje maminka Alena. Je jasné, že se jejich potomci mají opravdu rádi a rozumí si. Umí si i navzájem udělat radost. Alena mi nadšeně ukazuje prstýnek, který jí Honza dal. Tajně ho koupil na náměstí. Bylo to překvapení.

Na lásku má právo každý

Není tedy pochyb, že Alena s Honzou nejsou jen kamarádi. Tvoří skutečný a spokojený pár. „Je vidět, že si to Alča užívá, že je šťastná a že je pro ni Honza důležitý. Že je to celé pro ni důležité,“ líčí maminka Alena.

Lásku chce prožívat každý a touží po ní i lidé s postižením. „Ohledně partnerství a intimity za mnou chodí čím dál tím víc lidí s nějakým znevýhodněním. Mám pocit, že se to poslední roky posouvá, že funguje osvěta a klienti se nebojí přijít a poradit se. Je důležité si uvědomit, že lidé s postižením mají také nárok na partnerství, milostný a sexuální život jako všichni ostatní,“ říká Jitka Paulíková, která v Apropu působí jako sexuální důvěrnice. Můžou tak za ní přijít pracovníci, pracovnice, klienti, klientky i jejich rodinní příslušníci a věnovat se otázkám vztahů, intimity a sexuality.

Právě intimita sehrává v životech párů velkou roli. „Klienti a klientky můžou přijít opravdu s čímkoliv. My se snažíme především o osvětu a o to, aby byli uvážliví ohledně svých činů, případně se postavili následkům. V mnoha oblastech máme tendenci lidem s postižením zodpovědnost brát: některé věci děláme za ně nebo jim pomáháme. Ale v tomto případě jim musíme ukázat, že zodpovědnost je na nich,“ vysvětluje svůj přístup Paulíková. Kromě toho s klienty a klientkami otevírá i jiná témata, s osobními asistenty a asistentkami zase řeší, jak párům poskytnout dostatek soukromí.

Intimní záležitosti řeší i náš mladý pár. „Alča je hodně přes dotyky, Honzík tolik ne,“ vysvětluje Alena starší. Partnerský život s nimi řeší i asistenti a asistentky a trochu je korigují, například jim připomínají, aby některé věci dělali spíš v soukromí. Časem si ale Alena s Honzou dokázali říct a vysvětlit, co se komu líbí a co jednomu nebo druhému vyhovuje.

Další krok: společné bydlení

Mladý pár spolu tráví co nejvíc času to jde a jejich velkým přáním je spolu jednou bydlet. Pro lidi s postižením je ale najít společné bydlení velmi těžké. „Většina služeb neumožňuje, aby spolu bydlel pár. Ani tady v chráněném bydlení v Jičíně to nejde. Myslím, že důvodem jsou nějaké obavy, ale spíš je to přežitek,“ poukazuje Paulíková.

Apropo nabízí klientům a klientkám prostory, kde mohou trénovat samostatné bydlení. Tuhle možnost využívá i Honza s Alenou. „Honzík vaří. Krupicovou kaši, brokolicovou polévku, rýži, … A já mu pomáhám,“ říká Alena. Kromě vaření spolu také perou, žehlí, koukají na televizi nebo na videa, která Honza natáčí. Bydlet spolu ještě nějakou dobu spíš nebudou, společné soužití si tak můžou alespoň zkoušet.

Honza s Alenou mají i spoustu dalších snů. Alena by si moc přála jet do Itálie. Jedno z Honzových přání už se splnilo. Jakožto milovník piva se podíval do pivovaru. Rádi by ale také zažili něco spolu, chtěli by si třeba pořádně zalyžovat. Ale na prvním místě pořád zůstává společné bydlení. A představují si, jaké to bude, až se jim jejich přání splní. Kam budou chodit na procházky, na večeře a kde budou bydlet. „Budeme za vámi jezdit,“ říká Honzovi jeho matka Renata. „Jo, a uvařím vám kafe,“ odpovídá jí se smíchem Honza.

Alena Bernášková